Montaigne, Míchel de (1533-1592) Francouzský filosof a esejista. Montaigne je známý jako jedna z nejdůležitějších postav v historii francouzské literatury, zvláště svým objevem nového literárního žánru "eseje". Jeho největší historický význam však spočívá spíše v roli jednoho z prvních filosofických architektů a propagátorů moderní liberální teorie a systému vlády (viz LIBERALISMUS).
Montaigne se narodil v patricijské kupecké a vinařské rodině v Périgordu na zámku Montaigne a většinu života strávil v oblasti Bordeaux. Po otcově smrti v roce 1571 opustil místo rady parlamentu v Bordeaux, aby začal psát jedinou knihu, kterou kdy uveřejnil, Eseje. I poté si udržel aktivní, většinou neoficiální politickou roli prostředníka mezi vůdci opozičních stran v náboženských válkách a rádce budoucího Jindřicha IV., jenž tyto války ukončil. V letech 1581-85 byl Montaigne starostou Bordeaux.
Navenek neucelené a neuspořádané Eseje vyšly nejprve ve dvou dílech (1580); třetí část se objevila v pátém vydání v roce 1588, a i poté Montaigne text opravoval a doplňoval. Dvěma jednotícími tématy knihy jsou autorovo údajné sebeodhalování a jeho "skepticismus". Dílo volně sleduje "evoluční" model a dostává se od "stoického" a neosobního tónu mnoha prvních kapitol, jež často obsahují především řadu citací z klasických autorů, přes systematickou skeptickou kritiku náboženství a filosofie v "Apologii Raimunda ze Sabundy" (nejdelší kapitola) ke kulminaci v "osobnějších" a více konverzačních kapitolách třetí knihy, v níž autor vyznává "epikurejský" princip hedonismu a tolerance. Někteří badatelé viděli v tomto vývoji odraz změny myšlení a rozpoložení, jíž autor při psaní prošel, text však zdaleka neodpovídá takovému výkladu. Vzhledem k Montaignově proklamaci soudržnosti díla je lépe pojímat jeho zdánlivý vývoj jako rétorický nástroj, jímž se snaží dosáhnou proměny svých čtenářů.
Montaigne začíná obvyklým odkazem na mqudrost starověkých Řeků a Římanů, ale postupně odkrývá meze této moudrosti především neschopnost zmírnit fysická utrpení lidské existence. Skutečným objektem Montaignova "skeptického" útoku je však křesťanství, které se opírá o nedoložená tvrzení o postavení člověka ve vesmíru a jeho schopnosti rozluštit jeho význam, a je příčinou tyranie, pronásledování a zbytečného utrpení. Jako alternativu ke klasickému i křesťanskému učení předkládá Montaigne čtenáři přitažlivý způsob života - "neambiciózní", neškodné a nekonečně tolerantní hledání radosti. Přestože navenek stojí proti všem politickým změnám, demonstruje iracionálnost stávajícího politického řádu a usiluje o jeho nahrazení takovou formou vlády, jejíž cíl se omezí na ochranu svobody lidí žít tak, jak chtějí. Snaží se také o transformaci filosofie v "Iékařskou" vědu, která se - v širokém pojetí - věnuje dobývání přírody, aby učinila život příjemnějším. Lidská spokojenost vyžaduje zmírnění marných duchovních ambicí člověka a k tomu se pojící rozšíření sféry pozemských radostí. DLS

odkazy
Montaigne, M.: Eseje, vybral a přel. V. Černý, Praha: Odeon, 1966.
literatura
Frame, O.M.: Mol1tlli[(l1e: li Bio[(raphy. New York: Harcourt, Brace & World, 1965.
Keohane, N.O.: Montaigne's individualism. Po/itica/ Theory 5 (1977) s.363-90.
Sayce, R.: The EssllY~' oI Montlli[(ne: li Critica/ Exp!oratiol1. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1972. _: Montaigne's politica1 reformation. .Iouma! (!ť Po/itics 42 (1980) s.766-91.